ebránilo.
Ale on byl úchvatný. S nikým jsem se tak nenasmála jako s ním. Za prvé byl z úplně jiné planety… My dva jsme nemohli být rozdílnější. Já v roztrhaných džínách, on elegantní ve smokingu. Já nohy na stole, on už ráno v kravatě.
I doma, v soukromí?
Ano, každé ráno u snídaně měl na sobě bílou košili, kravatu a krásný hedvábný župan, zatímco já tam seděla rozjuchaná po flámu. A nic se nezměnilo, žiju s ním v podstatě pořád. Otevřu časopis, pustím si televizi… Buďto na něj někdo vzpomíná, nebo se na něj odkazuje. Takže on nikam nezmizel. Mám ho doma i fyzicky, v urně.
Opravdu?
Bydlí teď u mě jeden student, který dělal diplomovou práci o Vávrově pedagogické činnosti. Umožnila jsem mu přístup do svého archivu a napsal to krásně. Teď ho čeká studium scenáristiky na FAMU. A ten spal v pokoji s Vávrovou urnou. Dokonce jsem ho s ní i vyfotila. Ale hned třetí den přišel, držel ji v ruce a povídá: „Paní režisérko, můžete si prosím, toho Vávru vzít, já s ním být nemůžu.“ Tak jsem si ho odnesla k sobě a dala na noční stolek. Jenomže přišla Ukrajinka, která mi pomáhá s úklidem a prohlásila: „Tak to tedy ne! S vámi spát nebude. On vás tak moc miloval, že by si vás přitáhl k sobě.“ Takže nakonec skončil na kredenci v kuchyni.
Otakar Vávra během práce na svém nejslavnějším filmu, Kladivu na čarodějnice z roku 1969.
Nemáte v plánu ho někam uložit?
Vávra si přál být pohřben vedle Karla Čapka na Vyšehradě. Ale tam se nikdy nemůže dostat, to stojí tolik peněz… A on by nesnesl, abych na jeho hrob vypsala sbírku. To by mi určitě zakázal, kdyby žil. Ale zasloužil by si tam ležet. Dostal titul národního umělce od Alexandra Dubčeka, nikdy nenatočil jediný německý film, nespolupracoval s StB a zanechal tady spoustu úžasných filmů. (Romance pro křídlovku, Krakatit, Kladivo na čarodějnice, Cech panen kutnohorských… – pozn. red.)
Co byste chtěla vy, kde by mu podle vás bylo nejlíp?
Mám chatu na Sázavě, jezdím na ni přes Ondřejov a po cestě míjím překrásný hřbitůvek, odkud je vidět do celé krajiny. Vávra chtěl ležet na Vyšehradě, ale já bych si přála být se svými zvířaty i s ním pochovaná tam. Schovaná na překrásném místě.
Vedete s ním doma dialog?
Pořád. Říkám třeba: „Tak Vávro, teď tě otáčím, protože v televizi je zase nějaký průser, na to se dívat nemusíš.“ Týká se to všeho, nejen politiky… Mám pocit, že svět jde do háje.
Režisérka Jitka Němcová byla druhou manželkou Otakara Vávry.
Díváte se na jeho filmy, když je v televizi reprízují?
V žádném případě. Já už je znám, tak proč? A taky, když s někým žijete, vnímáte to jinak. Vzpomenete si i na ty věci okolo, které natáčení provázely. Třeba, jak jsem musela ráno vstávat a dělat mu smažená vajíčka. (smích)
Raději točil nebo psal scénáře?
Miloval psaní a pak ještě, na rozdíl ode mě, práci ve střižně. Já miluju natáčení, on ho ale tolik rád neměl. Raději seděl u psacího stroje. Napsal osmdesát osm scénářů k celovečerním filmům, padesát jich sám natočil. Byl hrozně pracovitý. Až mě tím štval, jak byl pilný.
Čím se od vás ještě odlišoval?
Uměl vystát frontu. Na to já nikdy neměla trpělivost.
Dvakrát jsem měla klinickou smrt, vzpomíná na boj s covidem režisérka Němcová |
Frontu na co?
Třeba na šunku od kosti. V Perlové ulici, kde je dodnes uzenářství, byla vždycky fronta a on si do ní stoupl a pěkně počkal, až na něj přijde řada. Nikdy nikoho nepředběhl. Byl opravdu neskutečně trpělivý. Na sklonku svého života přestal vidět, takže nemohl číst, sledovat televizi… Seděl jen tak v křesle a já si říkala, jaké to pro něj musí být utrpení takhle žít, že bych to na jeho místě nevydržela. On už nechtěl ani poslouchat muziku. Ráno jsem mu připravila snídani, pak jsem se na něj šla občas juknout do pokoje, pokud jsem zrovna netočila, a v duchu ho litovala. Ale on tam seděl, na klíně měl svoji kočku Charlienku, hladil ji a usmíval se. Žil si ve svém nádherném světě. Měl to podobně, jako když někam letíte letadlem a jediná příjemná změna během té dlouhé cesty je jídlo, na které se těšíte.
Měl někdy pocit, že mohl něco natočit jinak? Zabýval se takovými myšlenkami?
Ani náhodou. Někdy řekl, že udělal botu, že neměl na roli adekvátního herce, ale jinak byl absolutně hrdý. Nepřipouštěl si nějaké pochybnosti. K ničemu se nevracel, natočil film a šel dál.
Chodila jste s ním na plac, když točil?
Moc ne.
Tak co Vávro? Půvabné je, jak Jitka Němcová mluví o svém partnerovi jako o Vávrovi, nepoužívá křestní jméno.
Přesto, všimla jste si, co pro něj bylo typické a jiné než u ostatních režisérů?
Nikdy neseděl u žádného monitoru, protože v té době ještě ani nebyly. Říkal, že když točí, musí stát vedle kamery, aby v tom ten herec nebyl sám. Dnes jsou všichni u obrazovky, herec je v detailu někdy před zeleným plátnem a musí to dát. On s ním chtěl být v tu chvíli v kontaktu. A to jsem od něj převzala. Když točím, vždycky si stoupnu vedle kamery a přenáším svoji energii na herce, aby svoji postavu udělal, jak má.
Jaké herce měl rád?
Štěpánka samozřejmě… Měl rád herce, kteří jsou připraveni, protože sám byl taky vždycky připraven. Nesnášel lajdáky a herce, kteří lžou. Když například tvrdili, že umí jezdit na koni, přitom na něm v životě neseděli. Nebo když řekli, že umí hrát na piano a nebyla to pravda. To je hned vyhodil. Vyžadoval profesionalitu. Myslel si: Když ji mám já, tak vy ji máte mít taky.
Ale s herečkami, zvlášť prvorepublikovými, bylo třeba jednat v rukavičkách, dařilo se mu to?
Určitým způsobem byl diplomat. Aby z nich dostal, co potřeboval, musel jím být. Na place vzbuzoval respekt, byl autoritou, takový ten neprůstřelný, že se ho lidi možná až báli. Byl pro ně osobnost, netušili, jak se umí shodit, co máme doma za srandu. Byl ale velice noblesní. Žádný Krejčík, který by trhal komparz na kusy. Noblesní, ale ostrý.
Otakar Vávra, slavný režisér, se dožil rovné stovky.
Jak se to projevovalo?
Přišel ke druhému kameramanovi a povídá: „Já tady připravuji scénu a vy místo, abyste se díval do kamery, tak si celou dobu čtete noviny? Víte co? Běžte domů.“ Tomu chlapovi se pochopitelně nechtělo, vzpouzel se, ale Vávra byl neoblomný. Říkal: „Já počkám. Budu tady nad vámi stát, dokud neodejdete.“ Nakonec se dotyčný zvedl a šel. A přišel o práci na filmu.
To mohlo poznamenat jeho pracovní vztahy. Měl váš manžel vůbec kamarády, se kterými by chodil do hospody nebo spíš do vinárny?
Měl. Než mu všichni umřeli, protože sám se dožil stovky. Já jsem jim říkala „urnový háj.“ Zpočátku se scházeli v Klubu spisovatelů. Bylo jich asi dvacet. Výtvarníci Josef Liesler a Kamil Lhoták, spisovatelka a herečka Nataša Tánská… Naobědvali se a pak do tří hodin rozebírali Rembrandtův obraz Návrat marnotratného syna. Otec na něm objímá svého klečícího syna, kterému jsou vidět chodidla a oni diskutovali, kudy asi šel, že je měl tak špinavé. A nikoho mezi sebe jen tak nepustili.
